P u b l i k o v á n í
„Je otiskem naší duše“
JAK TO VŠECHNO ZAČALO
Vše co píšeme /si i myslíme/ je skutečně otiskem naší duše, respektive mělo by být. Pak by i žurnalistika byla otiskem našeho já, nikoliv jiných já, kteří se rozhodli nám určovat, co smíme a co nesmíme psát a publikovat, jak to často v mnohých případech současného publikování, zejména na internetu, je. Samozřejmě, že žurnalistika musí být především objektivní, tedy prostor by měl dostat každý, a tedy by správně vždy měla být obrazem toho, o kom píšeme anebo s kým děláme rozhovor. Ten by měl zůstat vždy původní, čili autentický, protože žurnalistika nám má pouze přinášet informace. Co my s nimi uděláme a jak s nimi naložíme, to už je věc jiná. Stejně tak však můžeme psát subjektivně, k čemuž využijeme například žánru "komentář". Ale ne.... STOP, co to vlastně píšu, vždyť tady nejsme na přednášce, a vůbec. Začneme úplně od začátku:
Jak to celé začalo? To je asi otázka, kterou si pokládáme málo kdy v našem životě, málo kdy se ohlédneme a zhodnotíme to, co vše jsme dokázali od momentu, kdy jsme se postavili na startovní čáru. Dnes je moderní psát v heslech a v bodech, lidé totiž přestávají číst, protože na to nemají čas. Nemají na to čas, protože se jim ve skutečnosti nechce, zlenivěli. A zlenivěli proto, že jim tato doba ukazuje, že to jde, tak proč ne. Ve skutečnosti totiž ani to čtení v bodech už není úplně IN. Úplně IN už jsou jen videa, a na to už jsem také slyšela komentář - že na video nemají lidé čas. Takže pak vlastně na co jej mají?
Já jsem však toho názoru, že pokud člověk chce, čas si
udělá na vše. A proto slova "nemám čas" beru jako výmluvu na lenost, protože
nikdo vám přece nepřizná, že je líný a něco se mu nechce. Když však jdete do
hloubky myšlenky, a vezmete v potaz vše, co se dnes kolem nás děje,
docházím k názoru, že lenost by byla velmi na místě. Alespoň by zpomalila stres
a zastavila trochu čas, který se nevím proč, kamsi neúnavně žene.
A jak to tedy začalo s mojí tvorbou, mým publikováním a jak jsem se já dostala do médií? Podotýkám tedy, že nikoliv do mainstreamu, ale do médií, kde jsem se snažila odhalovat pravdu, a kde jsem na počátku měla za to, že to i lze činit. I dnes věřím, že jsem vykročila, šla a jdu tou správnou cestou, což si mnozí nemysleli, a stále nemyslí.
Moje tvorba začala dávno, už na gymnáziu jsem psala své první básně. Poté, co jsem se osmělila dát je našemu angličtinářovi k přečtení jsem však nabyla dojmu, že mojí poezií zřejmě pohrdal, neboť se už neozval, načež jsem se na čas poeticky odmlčela. První lásky mi ukázaly znovu cestu k poezii, a tak jsem v letech 1992 až 2002 tu a tam něco napsala. Další múza mne ovanula až kolem roku 2010 a já zase začala psát. Tvůrčí období pokračovalo až v roce 2015 a 2016 jen tak tu a tam perla, ovšem od roku 2017 jsem začala psát častěji a častěji, až to bylo několik básní týdně. V návaznosti na svojí pravidelnou dávku emocí jsem byla v roce 2018 pozvána jako host do rádia Slobodný Vysielač, do relace Literárna Čajovňa. Ano přesně do té, kterou dnes už čtvrtým rokem moderuji.
Publikování
